Ach ta rána! Dobře, veřejně se přiznávám, jsem noční člověk. Sova, která dokáže hluboko do noci pracovat a v době, kdy už mají všichni dávno půlnoc, ze sebe vyplodit ty nejlepší věci. Jenže je tady jeden dost zásadní problém, v případě, že chcete život sdílet ještě s dalšími lidmi. Většina z nich totiž po jedenácté večer ulehá a brzy ráno vstává do práce, takže se vám možnost společných chvil dost zužuje. V poslední době jsme šla do sebe a pomalu se učím vstávat. Vstávat tak, že mám čas se v klidu nasnídat, udělat ze sebe člověka a klidným krokem se s Míňou vydat do práce. Ne do sebe hodit kafe, polít se, utíkat na tramvaj a do toho přemlouvat svého broučka, že teď zrovna není ideální čas lehat si do trávy a stávkovat. Nebudu vám lhát, že to jde snadno, protože nejde. Jsou dny, kdy se mi zatraceně nechce a další hodinu jenom koukám do prázdna. Ty dny, kdy si ráno uvědomím, že můj den bude o pár hodin delší, budu mít mnohem dřív hotovou práci a pak si budu moct užít pěkný večer, ale začínají pomalu převažovat. Přesto se snažím dělat vše pro to, aby má rána byla co…