Já a barvy, to byl vždycky dost komplikovaný vztah. Na druhých jsem je vážně obdivovala, na sobě je naprosto nesnášela. Už tak jsem si se svými blonďatými vlasy přišla dost výrazná a měla jsem pocit, že jakákoli barva ze mě udělá chodící bárbínu. Navíc jsem vždycky obdivovala všechny ty blond skandinávské holky, jejichž uniforma se skládala ze “všech možných odstínů” černé, takže k nějakému experimentování nebyl důvod. Chic dámy z Paříže na tom nebyly jinak a výrazná barva zdobila akorát jejich rty. Při pohledu do mé skříně bylo jasné, že ke štěstí nic jiného než černou, bílou a šedou nepotřebuji. Možná proto jsem se nikdy necítila dobře v pozici fashion blogerky. Měla jsem pocit, že žádnou velkou inspiraci předávat dál snad ani nemůžu. Ne, že by se tohle nějak zásadně změnilo, pořád se cítím lépe v tom svém beauty světě, ale podobně založených holek jako jsem já je tady asi víc a kdo touží po nějaké šílené eklektice na můj blog pro inspiraci zřejmě stejně nezabrouzdá, takže jsem se rozhodla všechny své obavy hodit za hlavu a občas se tady ukázat “celá”.:) A dneska dokonce i v jiné barvě, než černé! Jak jsem si k barvám našla cestu a jak…