Ten čas tak neskutečně letí! Ještě tři týdny zpátky jsem se balila do kabátu a drkotala zuby, teď sedím na balkoně, popíjím domácí ledový čaj a mám pocit, že se každým okamžikem rozpustím. Probírám se fotkami z Paříže a nostalgicky vzpomínám, jak mi při těch 13 stupních bylo fajn. Ani ten nekončící déšť mi tehdy vůbec nevadil. Za poslední měsíc jsem stihla dvě destinace, jednu krásnější než druhou. Zatímco Řím, ve kterém jsem byla se svým milým a ke kterému se určitě na blogu ještě vrátím, je město, kde plyne čas úplně jinak, je plné barev a optimismus z něj sálá na sto honů, Paříž je jiná. Trochu chladná, zamračená, nepřístupná a tajemná. A ačkoli jsou obě města úplně jiná, každé je své, unikátní a svým způsobem krásné. Stejně jako každá z nás. Do obou měst jsem se stihla velmi rychle zamilovat, dneska to ale nebude o láskce k nim. Dneska to bude o té mnohem důležitější lásce – k sobě samé.